KOMENTÁŘ: Potěmkinova vesnice nezafungovala, ČSSD je v problémech

Ačkoliv stranické karty byly rozdány již před sjezdem, tak snadné to nebylo. Stávající předseda strany Bohuslav Sobotka byl jediným kandidátem do čela strany, navíc kandidoval z pozice premiéra, tabulkově druhého nejmocnějšího muže v zemi. Dostat v takové situaci jen dvě třetiny hlasů od spolustraníků je možné považovat za všechno jiné než za drtivé vítězství.

To se potvrdilo i při volbě prvního místopředsedy strany, který bude Sobotkovi ve volebním roce krýt záda. Paradoxně se v ní utkali dva zrádci, jak aktéry proslulého „lánského puče“ toho času překřtila média. Na špatně utajeném dýchánku po volbách v roce 2013 se Milan Chovanec a Jeroným Tejc (v přítomnosti Michala Haška, Zdeňka Škromacha a Jiřího Zimoly) s prezidentem Zemanem „radili“ o tom, že setrvání Sobotky v čele strany zřejmě není nejlepší řešení, což jim Miloš Zeman nijak nevymlouval. Zatímco Chovanec vzal včas zpátečku a to jej vyneslo až na supervlivnou pozici ministra vnitra, Tejc se s Haškem stáhli z vedení ČSSD a v ústraní osnovali plán B. Tomu však vzal vítr z plachet loňský propadák Michala Haška v krajských volbách. I proto se zdála být kandidatura Tejce proti Chovancovi čirou bláhovostí zhrzeného politika. O to překvapivější bylo relativně těsné vítězství Chovance v poměru 379:282 – z jasné záležitosti byl nakonec velmi tvrdý souboj a skoro 300 hlasů pro Tejce dalším signálem pro premiéra Sobotku, jenž předtím několikrát vyslovil Chovancovi podporu a označil jej za svého klíčového druha do volebního roku.

Další volby místopředsedů dopadly dle očekávání. Ačkoliv Bohuslav Sobotka posléze označil sjezd za úspěch a důkaz toho, že strana je jednotná, bohužel pro něj deklarace důvěry lídrovi strany vypadá úplně jinak. Již den po sjezdu strany se mezi některými sociálními demokraty začaly objevovat názory, že schválený program je moc málo (nebo naopak až příliš) levicový, že oznámení ochoty vládnout s komunisty byla kardinální chyba, kterou Sobotka nahnal voliče v ústrety koaličním partnerům, nebo že strana až příliš spoléhá na okoukané tváře, mezi nimiž bude těžké najít 14 lídrů krajských kandidátek – tomu ostatně neprospěly ani spekulace o Milanu Urbanovi coby kandidátu na post ministra průmyslu.

Je zřejmé, že pokud Sobotka v podzimních volbách výrazně neuspěje, jeho dvacet let rostoucí politická kariéra nabere opačnou trajektorii. Již poněkolikáté se ukázalo, že předseda vlády, který si při výkonu vysněné funkce a plnění premiérských povinností nenajde dostatek času na vnitrostranickou diskusi a „aktivní monitoring“ dění v kuloárech, se může rázem ocitnout v pozici muže s terčem na zádech. Jedna věc je totiž jistá: lidí, kteří jsou terč na záda politického soka ochotni umístit, se v každé straně najde dost a dost.